Život je boj se strachem?

Někteří lidé se sebou začnou něco dělat až když se cítí hodně nepohodlně, už neví kudy kam a někdy i balancují v myšlenkách mezi životem a smrtí. Zkrátka jsou na dně. Stydí se o tom mluvit a navštívit odbornou pomoc.

Sužující je především STRACH. Ten podivný pocit v těle. Někdy více a jindy méně identifikovatelný. Různě se umí maskovat, zvětšovat, zmenšovat a ztrácet, na chvili mizet, ale zdá se, že v nějakém převleku se několikrát za den na nás zašklebí. A roste s tím, jakou pozornost mu dáme. Svou myslí i pocity. Ano, není snadné se ho pustit a začít myslet a cítit něco, v čem je nám klidně a radostně. Jsme naučení mít strach stále při sobě. Bohužel.

Co nám nejčastěji strach způsobuje? Naše představy o vývoji našeho života, vztahů, práce, zdraví nebo běhu života obecně, bezmoc z toho co bude dál se světem. Pohled do druhého dne, týdne, dalšího období.... strach nebo obavy, nejistota. Náš vykonstruovaný strach nám dává všechny ty šílené pocity zmaru a nepřízně osudu. A myšlenka, že to nezvládneme, že je konec, že takhle dál to už nejde, vytvoří pocit zmaru a bezmoci. To zúží štěrbinu našeho vnímání a my se propadáme do úzkosti a opakovaně den za dnem "vyrábíme" sami sobě depresi nebo jiné psych.poruchy. My si je vyrobíme. A pak nevíme, kudy kam.

Cítíte se někdy takto? Jako oběť všech událostí?

Ze VŠEHO je cesta!!!!
Hledat dřív, než začne být stav hraniční.

Já se o tyto všechny věci zajímám dobrovolně a někdy i ne. Tedy nedobrovolně. :-) Prostě musím. Život zde není jen růžový, má i černé a šedé šmouhy. K té řůžové docela ladí, takže když jimi projdu, zase mohu nasadit své růžové brýle.

Umíme být na sebe a hlavně sami k sobě hodně přísní a netrpěliví. Umíme se odsuzovat, negativně posuzovat, kritizovat, v duchu si nadávat a trestat se.

Co kdybychom se zastavili a nainstalovali si do mozku jiná slova? Shovívavá sama k sobě, mysleli tak, že se opravdu máme rádi a oceňujeme se. Je dokázáno neurovědou, že toto velmi dobře opakováním funguje. Vytvoříme si tím nové neurocesty! Náš mozek je jako naše řídící jednotka a sahá jen do toho, co už zná a ví a my pak jednáme automaticky, podle něj. Ale my jsme velitelé mozku a můžeme si vybrat, jakou myšlenku chceme myslet a rozvíjet. Víte to? To umí jen člověk! Šedou kůrou mozkovou.

Pojďme se tedy měnit. Mějme mysl otevřenou. Vyměňme zautomatizované postoje. Představme si to jinak a na to mysleme, představme si, jak bychom na sebe chtěli nahlíže, jaký bychom chtěli život. Příjde i jiný pocit do těla. A opakováním se mozek začne měnit a povede nás do jiné reality. Do té, jakou si vytvoříme. Vím, zní to jako sci-fi, ale je to tak.

Probuďme k sobě lásku! A jak? Co to je? Buďme k sobě jemní, shovívaví, milí, láskyplní, oceňujme se, děkujme si a ŽIVOT nám časem nastaví zrcadlo. Zprvu se začneme cítit lépe v sobě, ve svém těle, ve svém bytí a potom se změní i okolnosti

Cítíte se někdy takto?
Mít nadhled je dobrý postoj. A umění je, ho udržet :-)